Byl jsem na Václaváku

Ještě ke třetímu září… Musel jsem zkontrolovat  sochu, u které si často dávám v Praze schůzky… Je pořád dokonalá. Ostatně za těch ix let, co do Prahy jezdím, jsem na ní ještě nenašel chybu. 

Pořád je ten hřebec Argo dokonalý. A nikdo jiný než Václav na něm neseděl. Ulevilo se mi. 

A měl by? Těžko říct. Nedaleko podstavce stál totiž stánek s nadpisem Buddha na Hrad. Bylo kolem poledne a na prezenční listině „zelo“ už jedno jméno.

Šli jsme k Můstku. U Jindřiššské potkáváme ženu s aparátem podobným fotoaparátu.  Inženýrku z Ostravy. Místo objektivu měl nějaká kolečka navíc. V dolech s ním měří nebezpečí vzniku závalů. Tady s ním měřila napětí telekomunikačních vln v ovzduší. Jejich škodlivost. Aspoň tak jsem jejímu výkladu rozuměl. (Třeba by se s ním dala měřit i vzájemná nenávist v národě.)

Kolem nás chodí transparenty; chválící Ježíše.

Kromě tójek jsou na náměstí rozmístěny party stany „KNIHY ZDARMA“. Jdu blíž – samá náboženská literatura. Asi ze skladů.

Mám chuť na zmrzlinu. Sedíme a lížeme pražskou italskou před italskou cukrárnou. Je mile teplo, kolem nás proudí turistní ženy. Většinou krása, když ne, tak aspoň zajímavě oblečená. Kolem nás proudí asi potenciální demonstranti, protože někteří zabalení do českých vlajek.

A tady se ve mně ozývá zpátečník. A vzpomínky na sokolské tábory, zotavovny, školy v přírodě. Jak jsme tam při ranních rozkazech vlajky vztyčovali a při večerních zase ze stožárů snímali, jak jsem býval nervózní, zda tu zpravidla zrezivělou karabinu na zpravidla seprané vlajce svými prstečky rozevřu a zapnu do oka na lanku, a jestli byv určen k cípu rudému či bílému ten můj uchopím tak, aby mně náhodou ta posvátná neuplandla na zem. Abych ji neznesvětil.

…A přicházíme na náměstí, které se pomalu plní. A protože jsem zvědavec, seznamuju se s okolím. Vedle mě – jako by hnízdil – bývalý primátor jednoho moravského města své přítelkyni nízké postavy dává pod nohy umělohmotnou stoličku, opodál se druží s lidmi řezník z vesnice od Kyjova, přítel, který se mnou přijel, je novinář, koutkem oka zahlédnu, jak se „směr kůň“ davem prosunuje současný starosta jedné obce od nás, z příhraničí. Ostatně vagón, kterým pak jedeme domů, zdá se mi celý příhraniční: sedíme s manželským párem, který na Zlínsku obchoduje s obuví, za Přerovem se se mnou fotí manželka jednoho zlínského herce, aby odeslala domů důkaz, že v Praze ten den nedemonstrovali jenom samí řvouni. A podle pana Kalouska ještě neslušní…

Ale protože jsem si jako správný páprda po obědě nezdříml a po dvou hodinách stání jsem toho měl, jak se říká, až po staříčkovo, a některé proslovy se opakovaly a některé jsem špatně slyšel, šel jsem si odpočinout do toho nádherného parku s čistým WC v útrobách – vedle Václaváku. Protože bylo milo a teplo, po cestičkách běhali malí naháči, a maminky za nimi, jakože je nemůžou dohonit, i psi se připojovali, krása! 

Čili myslel jsem i na to, jestli pořadatelé demonstrace myslíce na změny myslí i na to, co můžou jejich zámysly přinést těm prckům…

A protože jsem i malíř, vyfotil jsem si ten nádherný bílý kočár, který měl do koženky zabodnuté české vlaječky, kolem něhož postávaly tři ženy a jeden dospělý, a všichni, ne-li otylí, měli aspoň nadváhu. A všechny měly v rukou kornouty se zmrzlinou, a ten dospělý ulizoval dokonce ze dvou kornoutů naráz; zřejmě měl v každém jinačí. A chlapec, kterého bych měl strčit možná na tom budoucím obrazu do zlatého řezu, měl na tričku velikými verzálami napsáno                                                                                    

                                    GOAL

Ano, máme se dobře.

Po hodině jsem se na náměstí zase vrátil… Mezi ostatní… A proč jsem přijel mezi ostatní já, který se má rovněž dobře? Možná i proto, že jsem na rozdíl od pana Kalouska, paní Černochové a pana Lipavského a dalších ještě válku zažil.  Že jsem ji „koutkem oka“ ještě zahlédl. Sice jen tím dětským, ale o to víc se mi možná zadřela do úzkostí, kterým se souhrnně říká duše: Našeho souseda volejbalistu inženýra Ponce zabila střepina granátu, když šel v dubnu pětačtyřicátého do obchodu pro chleba, sousedovi Golombkovi, který šel s ním, granát roztrhl ruku i chleba, maminka mě kdysi málem uškrtila strachy pod stolem, když Spojenci bombardovali firmu Baťa a omylem zbombardovali kus naší čtvrti. Dětskou postýlku jedné holčičky sundávali pak z topolu, nohu té holčičky našli údržbáři na střeše nedaleké tovární budovy, když tam šli opravovat rýny. 

Takže jsem do Prahy přijel, abych protestoval proti větám (alias kydům) našich chlapců ve vládě, že jsme ve válce, že budeme zavádět válečnou daň.

Jsem tedy neslušný já, nebo oni, kteří se svými postoji, ach ta zpropadená kulantnost!, se nějak příliš nesnaží válce vyhnout? A neměl by snad slušný politik vědět, že převraty vznikají hlavně za špatného počasí – i Bílá hora se konala v listopadu – a hlavním spouštěčem historických změn je vždycky válka, která s nimi slušnými nakonec vždycky zamete? Vždyť jako slušní politici by měli vědět, že národ se skládá nejen z živých, ale i z mrtvých a dosud nenarozených, a směřuje-li se k válce, začíná se nejen lámat chleba, ale i národ. A co s těmi, kteří už za zadkem cítí závorku, ale dochází jim, že vše, co je pro vás chlapci a děvčata ve vládě překvapení, tady už jednou bylo. Jen v jiném balení… Kam s námi zbabělci? Ale dalo by se i napsat Kam s námi, zbabělci? Že jo.